THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vodňanské komando MACHETA stojící někde mezi světem hardcoru a metalu je jedním z mála mladých domácích seskupení, které se do spojení těchto žánrů snaží míchat i suroviny mimo hojně ždímané metalcorové hadry. Od metalových drbaček, přes thrashové sekanice, které mají tendence se ohlížet na švédské nestory matematiky MESHUGGAH, putují Jihočeši až někam k hájemstvím death metalu. Growling obstarává zkušený řvoun Maty, který současně operuje i v jihočeském grindu GUTALAX a u MACHETY má, řekl bych, mnohem širší možnosti ve využití svých hlasových rejstříků. Zvuk patří k lepšímu průměru z domácí scény, obsahuje několik zvláštností, jakou je například sonická vlna, která (nejen) na počátku první skladby v basech převálcuje vše ostatní. Jako by vám u ucha někdo odpálil přebasovaný dělbuch.
Největší nevýhodou celého osmiskladbového EP materiálu, jenž nemá dohromady ani osmnáct minut, je velmi řídká tapiserie opravdu dobrých nápadů, ke kterým se rádi vracíte. Místy se pod celkem současnou maskou objevují kontury typické pro domácí skákavě HC/crossoverové kapely. Vše je konstruováno tak, aby celý stroj dobře fungoval živě, ale pokud poslouchám „Half Awake“ ve sluchátkách, tak aktuální materiál rozhodně neobstojí s vyznamenáním. Na celém CD není ani jedna skladba, která má potenciál být něčím víc, než řemeslně slušně odvedenou garážovou rutinou. Je zapotřebí zamakat na aranžích ostatních nástrojů zhruba tak, jak jsou složeny bicí - zatím nejsilnější stránka celku.
4 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.